30.6-6.7. 2008 Mistrovství světa IRO záchranných psů Samobor 2008
Tim 4. místo v kategorii RH-FLB, 3. místo ve družstvech
Samobor 2008
(podrobně popsáno v článku na stránkách KZJ zde)
Pro mě i Tima asi největší závod, co jsme absolvovali, zároveň nejdál od domova a co se týče Tima absolvoval ho poměrně v mladém věku (nejmladší pes KZJ výpravy). Panička měla taky něco „extra“, tou dobou jsem byla v šestém měsíci :-)
Byla to pro nás pro oba šance, které jsme chtěli využít, protože nevíme, kdy se podobná zase naskytne. Pro mě bylo nové skoro všechno, na místě jsme museli být již v pondělí, takže se vyjíždělo den předtím o půlnoci. V pondělí probíhá veterinární prohlídka, v úterý trénink na stadionu, ve středu slavnostní zahájení a pochod městem a večer losování.
Měli jsme nakonec po počátečních problémech štěstí na ubytování, protože bylo v horské chatě, v krásném prostředí téměř v lese, takže zde byly ideální podmínky jak pro nás tak pro pejsky a dolů do města jsme vyjížděli jen na dané disciplíny s menší časovou rezervou. Moc se mi líbilo naše družstvo , vždy jsme se domluvili kdo s kým a kdy pojede, takže vše probíhalo víceméně v poklidu a pohodě. Mě samozřejmě vrtaly hlavou myšlenky, zda si pes po velmi krátkém tréninku, který byl v úterý a na poslušnost jsme nastupovali v sobotu a na obratnost až v neděli, bude pamatovat překážky, odlišnosti,které jsou přece jenom vždycky, zda zvládne vysílání na cíl apod. Pak jsem také přemýšlela, jak docílit toho, aby pes byl prostě „v pohodě“ na danou disciplinu přesto, že jsme ubytovaní celé družstvo v jedné místnosti, takže klid jak doma tam není apod. Navíc cizí prostředí dělá jistě své a každým dnem se přece jenom rozvíjí únava. Když jsem volila cestu krátkých vycházek s tím, že jsem psa uložila do „boudy“- tedy stanu, látkové přepravky, domečku, nevím, jak se tomu správně říká s tím, aby spal, tak se mě to moc neosvědčilo. Pořád se koukal, co se kde děje, kdo kde chodí a co se kde šustne a místo toho, by mě pes spal tak byl vlastně pořád „ve střehu“. Tak jsem to nakonec riskla, vím, že mě pes nejlíp odpočívá po zápřahu, tak jsem zvolila vycházku stylem, že se prostě „vylítá“ nejlépe s dalšími psy (půjčovali jsme si k tomuto účelu i mladou fenečku chorvatského ovčáka od majitele chaty, ta byla úžasná a rychlejší než Tim) a když jsme přišli s vycházky, tak pes zalehl a plnohodnotně odpočíval, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. U Tima mám vysledované, že hodina tvrdého spánku po výkonu je lepší, než celodenní polehávání bez činnosti.
Na plošný speciál jsme nastupovali v pátek ráno, což jsme měli štěstí na dobrý los.... před speciálem jsem už nedělala „nástřelnou“ osobu kvůli motivaci, protože jsem si uvědomila, že já se svými nervy jsem to většinou stejně nikdy před žádným startem na zkouškách nestihla,a tak a´t jsou podmínky stejné. Sama sobě jsem si řekla co musím udělat, včetně třeba toho, že si zapnu na mobilu stopky. Nervozita udělala svoje, samozřejmě jsem na to zapomněla, pak ve finále se mi ani nedařilo si čas správně hlídat a dle něj si rozvrhnout terén, dalo by se říci, že čas se stal mým nepřítelem. Terén byl celkem kopcovitý, osa postupu nebyla rovná, terén i dost neprostupný, takže se přiznám, že dost „odpovědnosti“ jsem naložila na Tima. Když jsem viděla pomyslnou cestičku, poslala jsem ho tam s tím, že se vzdálí od osy na požadovanou vzdálenost a terén tam samostatně prohledá a pak se víceméně i samostatně vrátí. Osa byla totiž trochu pod terénem, na psa často v křovinách nebylo vůbec vidět, takže bych ho mohla zavolat dřív než tam práci dokončí a terén byl takový že se moc nehodilo zbytečně honit psa ze strany na stranu. První osobu jsme měli zhruba na prvních 50 metrech, ještě že pes štěkal, nebyl vůbec viděl, šla jsem jen po hlase. Stejným způsobem našel i druhou osobu, zde jsem selhala já, protože terén byl neprostupný a hodně do svahu a já si neuvědomila, že čas nám letí. Zde jsme ztratili drahocenné minuty a když jsem se podívala na stopky rohodčího, nevěřila jsme svým očím, že nám zbývá tak málo do limitu. Zde jsem si pomyslně vynadala, protože mě začalo být líto že kvůli mně možná třetí osobu nenajdeme, protože máme málo času a nestihneme vykrýt terén. Pes makal stále dobře, já zvolila svižný postup terénem s tím, že práci jsem nechala na psovi a věřila jsem mu. Nechala jsem ho na každé straně pracovat jak to jen šlo a víceméně opět na něm jsem nechala, kdy se z terénu bude vracet za mnou. Na stopkách jsme viděla, jak čas letí... Poslední osoba byla fakt v poslední minutě, na konci terénu !!!!! Tim ji našel!!!!! Já tomu skoro nevěřila. Pak když mi pan rozhodčí říkal verdikt, nevěřila jsem svým očím podruhé. Dostali jsme 190b (ze 200 možných)... Radost byla obrovská, kolegové z KZJ už na nás čekali a Tim dostal zaslouženou odměnu v podobě peška. Když mě pak opravdu došlo, že jsme ten limit splnili, začalo mi také docházet to, že už by byla veliká škoda skončit bez limitu na zbylých disciplínách. Poslušnost nás čekala hned další den, v 17 hod. odpoledne. Já jsem zmatkař převeliký, mám velký dar přenášet svoji nervozitu na psa a výsledkem je pak nepřesná práce psa, je si nejistý a jde do útlumu. Také dávám povely navíc, aniž o tom kolikrát vím, dělám pomocné pohyby tělem apod. Prostě do PSOVODA mám asi daleko. Toto vše se kromě jiného projevilo na samotném hodnocení, Tim pokazil jedno z odložení, doslova odbyl plazení, asi proto, že jsem ho nešťastně vylosovala jako první cvik. Čeho si ale vážím bylo, že střelba probíhala při odložení vestoje a Tim to měl stížené ještě tím, že po výstřelu, kdy já na psa neviděla vůbec, protože jsem pokračovala v přímém směru, borderka, která byla na odložení, z něho vstala a prchala pryč, přičemž se hlasitými povely závodnice snažila psa zastavit. Tento rušivý vliv Tim ustál a jsem mu za to vděčná, ani mě nevadilo, že pak při vysílačce lehl až o kus dál, samozřejmě ve stínu. Limit byl splněn, i když práce je ještě mnoho před námi. Splněný limit se zase blížil o kousek blíž, a už jsme si přála,a by i obratnost byla za námi. Aby psovi vyšel krok při skoku dalekém, aby nespadl z nějaké překážky apod. I zde nám to vyšlo, body jsme ztráceli za nepřesnosti, ale naštěstí jsme se obešli bez nesplněné překážky.
Pak zjišťujeme, jak to nakonec dopadlo, výsledek předčil moje očekávání. Já jela na tento závod s tím, že nevím, co to obnáší a můj cíl bylo neudělat KZJ ostudu. Že se s mladým psem dostaneme mezi 5 splněných limitů, které v plochách byly a že se dokonce umístíme na krásném 4.tém místě, to mě ani ve snu nenapadlo. A že k tomu ještě pomůžeme třetímu mistu ve družstvech??? To byla opravdu nádhera vychutnat si tu atmosféru na stupních vítězů společně s Milanem Olivou a Šárkou Chmelovou. Velké dík kamarádům z KZJ, kteří mě pomáhali s přípravou a zároveň mě umožnili start n tak významné soutěži. Odnesla jsem si zážitky, na které se nezapomíná.....
